Vášnivá řidička

Já jsem vášnivá řidička. Ano, máte pravdu. Jsem blondýna a mám černé Audi. Ale svoje první auto jsem si koupila v devatenácti v bazaru za dvacet šet tisíc.

Bílá stodváca s typickým interiérovým pachem a klasickými motorovými nešvary. No, řekněte sami, nebyla to krása, vídat v létě po krajnicích roztroušená kouřící vozidla s otevřenými útrobami? Při nostalgické vzpomínce na brzká rána naplněná škytotem vzpouzejících se motorů mi začne škubat v ruce touhou dotknout se sytiče. V příměstských zahrádkách či prostě na ulici defilé nohou trčících z pod auta a obrázky blažených děcek zamatlaných od mazu a oleje, zamotaných v gumicukách, která podávající taťkovi různé předměty. Nebo ty skvělé zimní radovánky! Brždění motorem na zamrzlé silnici, jízda s hlavou vystrčenou z okénka v mlze, rodinka tlačící si pyšně svůj vůz kopcem na horu krajinou…

 "Vaše nádrž bude brzo prázdná. Chcete dovézt k nejbližší čerpací stanici?"

Díky téhle hlášce jsem naposledy málem nabourala. Moje dokonalá černá kráska se o mě stará jako o vlastní. Zapnu si navigaci, line assist, tempomat, hlídač mrtvého bodu… Vykňourala jsem si alespoň manuální převodovku, protože jinak bych už za tím volantem fakt mohla chrápat. Však se u předávání vozu na mě přišlo podívat celé personální osazenstvo autosalonu. 

 Řídím opravdu moc ráda. Vyjezdila jsem se v Praze, takže žádná dopravní situace mi není cizí. Občas sice prskám, až si volant umývám, ale respektuji pravidlo zipu, dávám přednost na přechodech pro chodce a nevadí mi zastavit a pustit někoho z vedlejší.

 "Ty možná nepospícháš, krávo, ale já jo!" To je celkem běžná reakce od řidiče za mnou za tuhle moji libůstku. Nu, je zcela pochopitelná, vždyť jsem ho zdržela o celých čtyřicet sekund!  

Po osobní zkušenosti bych přidala do autoškol určité penzum naježděných hodin v některé z asjiských zemí. Třeba takové Káthmándú, hlavní město Nepálu. Prašné široké koryto, sem tam nahodile polité asfaltem plné výmolů a děr, v němž protéká rychlostí 30km v hodině neskutečné množství dvoutaktů připomínajících okapotovanou sekačku na trávu, tuktuků (téměř neviditelných, protože obložených lidskými těly) motorek, krav, rikšů, psů a chodců. Vše se se vším míjí o centimetry, jízdní pruhy neexistují, prostě nádhera. Bez existence pravidel se vrátíte zpět k instinktům a tak se tam, pro nás nepochopitelně, jezdí v té dopravní anarchii takřka bez nehod.

Jsem vášnivá řidička. Těší mě ta sepjatost s vlastním vozem. Baví mě sledovat, jak se auta mění, zdokonalují, stárnou, podobně jako lidé.

A jsem zvědavá, zda mi moje auto jednou nepololoží otázku:

 "Váš čas bude brzo vyčerpán. Chcete dovézt k nejbližšímu krematoriu?"